O potenciálu Petry

čtvrtek 20. květen 2010 15:29

V této zemi, v této době se rozhodně nenosí úcta k protivníkům a elegance duelů, které se mohou honosit okázalou a atraktivní formou. Politici předvádějí obscénní divadlo plné trapnosti a kochají se tím, jak dokážou vybudit v lidech emoce, sváry a nenávist. Politika už taková je a vždycky byla, nemusíme si nalhávat cosi o idylických dobách minulosti. Na druhou stranu, když se vzpomíná na ony idylické časy, vzpomíná se hlavně na jejich výrazné osobnosti, které vybočily z šedi davu a zaujaly svou tváří. Má teta takovým způsobem zbožňuje Valdštejna a vůbec jí nevadí, že šlo o osobnost minimálně rozporuplnou, když už ne vyloženě zápornou. Tvůrčí rozmach jeho politiky ji oslovil natolik, že se stala znalcem jeho života, činů i zrad. Já se musím přiznat, že tíhnu spíš k politikům staršího data a

tajně obdivuji Themistolka, toho známého Athéňana, který zvítězil nad Peršany, ale vzbudil v lidech strach, že se stane tyranem a tak athénští vyryli na ostrakon jeho jméno. Pravda, jeho další osud připomíná osud Valdštejna a dokazuje, že politika byla vždycky nebezpečná hra určená jen silným hráčům.

Nemám ráda Jiřího Paroubka…jenže, jak to vypadá, u nás je rozhodně nejzdatnějším hráčem. Není zrovna fenomenálním šachistou, ale na naší politické scéně bohatě postačí umět „Člověče, nezlob se“. A tomu pánovi padají šestky. Nepopiratelně rozjel dost ošklivou volební kampaň, ale stejně nepopiratelně v ní uspěl. Cokoli řekne, objeví se v tisku. Pokud s tiskem přestane mluvit, noviny se zaplní články o tom, že Jiří Paroubek mlčí a komentáři o tom, proč nemluví. Stejně jako jeho slova se sledují jeho boty, sako, růžové pulovry, gesta a úšklebky. Z poměrně nezajímavého, stárnoucího muže se stala sledovaná celebrita. Nenáviděná i milovaná, ale vždycky vzbuzující emoce. Valdštejn se vyšvihl v době krize a úpadku. Bez ní by možná nebyl tak úspěšný a známý. A ejhle, naše doba si našla svého generalisima. Ten zatím nemá konkurenci…zatím.

Zatím totiž stačí umět ťapat figurkami od startu k domečku. Ale co když někde v okolí nejsilnějšího šampióna roste konkurent? Někdo, komu „člobrdo“ nestačí a kdo se pečlivě učí tahat šachovými figurkami? Někdo zručnější, chytřejší a rozhodně mnohem mazanější, komu doba příhodně nahrává? A třeba to nemusí být ani stejně silný muž, ale drobná blondýna.

Samozřejmě, že mám na mysli všudypřítomnou Petru Paroubkovou, manželku prvního hráče „člobrdové“ ligy. A nemyslím, že se má úvaha až tak moc míjí s realitou.

Na začátku se zdálo, že je klasickou blondýnou v posteli stoupající ženaté hvězdy. Trochu to vypadalo jako nudný příběh dovyprávěný v mnoha podobách tisíckrát. Mladá blondýna klofne ženáče a čerstvého dědečka, neatraktivního, ale slibného. Následuje svatba a dokonce potomek, který vynese bývalou milenku na piedestal manželky a matky.

Jenže tento příběh je mnohem strukturovanější a zajímavější. Petra Paroulková rozhodně není prototyp ženy, která jde po pečlivě ukrytém sex appealu politického matadora a spokojí se s úlohou partnerky v pozadí. Je to ambiciózní a chytrá dáma, která nad partií „člobrda“ jen zvedne obočí. Jak už jsem řekla, tahle paní se začíná učit zvládat šachové partie.

Po legrační sérii výroků o manželovi, ať už to byla blogerská perlička „Óda na manžela“, zmínka o jeho mozku nebo přirovnání k titánovi se Petra stala ztělesněním vtipů o blondýnkách. Všichni se pobavili a málokdo ji bral vážně. Přísně sledované a mediálně propírané těhotenství ji vyneslo do tisku. Petra se stala naší denní realitou. Sledovali jsme její graviditu, výběr jmen, kočárků a plen, národ se bavil, nadával nebo spekuloval, zda bude dítě podobné jí, otci anebo třeba Petru Dimunovi, ale to podstatné bylo, že se během sledovaných devíti měsíců Petra seznámila dobře s médii a nabrala zkušenosti. Série článků v Reflexu dost trefně varovala před přílišnou medializací manželky šéfa socialistů. Následovaly soudní pře a protesty. Kde jinde, než v tisku. Petra si našla tiskovou mluvčí.

Kdo čekal, že po narození dcery konečně zatáhne růžky do ulity a bude rozdávat unylé rozhovory ženským magazínům, musel se probudit do reality. Její těžiště rozhodně není v hovorech o dětských hovínkách, v hlazení postižených dětí, zakládání dobročinných nadací (ale jednu dvě si časem určitě střihne kvůli vylepšení mediálního obrazu) nebo rozhovorech o žehlení manželových košil. Petra Paroubková se dostala do klasických deníků (módní hlídky v bulváru nepočítám) a místo reklamy na bioplenky se uchýlila k více či méně politickým činům.

Když byla těhotná, naučila se doprovázet manžela takřka všude. Po porodu už se stala nedílnou součástí svého muže, ať se hnul kamkoli. Jede naplno ve volební kampani a skoro každý den se objeví minimálně v jednom titulku novin. Stala se jedinou ženou ČSSD. Žádná jiná řadová členka strany není prakticky k vidění. Z jejích projevů soudím, že je to tvrdá, neústupná a ambiciózní žena, které by podstatě víc slušel kostýmek konzervativní politiky, protože v sociálních šatečkách nevypadá úplně důvěryhodně, ale i v nich se naučila chodit.

Oproti svému manželovi dokáže projevit odvahu, která ostře kontrastuje s jeho občasným srabstvím. Když převzala cenu o papaláše roku nebo se dost nemateřsky postavila s kočárkem mezi příznivce a odpůrce strany, dokázala, že má talent pro komunikaci i dramatická gesta. Dramatická gesta její manžel umí, ale komunikaci s veřejností (hlavně tou, která ho nerada) musí obstarávat stejně neoblíbený Petr Dimun.

Zastat se Kaplického knihovny byl zjevně její nápad. Nepředpokládám, že by Jiří Proubek v úžasu ustrnul nad křivkami sochy nebo zatajil dech v užaslém pohledu na moderní architekturu. V tom se jistě podobá velké skupině svých voličů (výjimkám se omlouvám), kteří jsou minimálně tak konzervativní v otázkách vkusu a pohledu na umění jako pravicoví zastupitelé hlavního města. Petra Paroubková ale vypadá na ženu, která se vidí v desénovém nábytku, postmoderní architektuře nebo abstraktní kompozici, už jen proto, že design je dneska dobře prodejný trend. Podpora knihovny se dostala nenápadně do předvolebních slibů sociální demokracie, čímž způsobila dilema pravicově smýšlejícím podporovatelům jejího postavení.

Nemá cenu rozebírat účast Paroubkové na předvolebních akcích, v pozadí televizních debat nebo rozhovorů s novináři, kdy stojí vždy za manželem jako jeho alter ego. Její postava se stala za posledních pár měsíců ikonou strany a uctívanou modlou socialistických templářů. Česká Notre Dame de ČSSD způsobila, že strana vypadá jako hrad plný mužů vzhlížejících k jediné povolené ženě. Všechny ostatní sociálně demokratické dámy byly zredukovány na neurčitý jmenný seznam. Jak tento odsun do pozadí berou je zajímavá otázka, kterou ale zjevně nikdo nepoloží a nikdo na ni neodpoví.

V posledních dnech se okolo první a jediné dámy vyrojilo několik dalších zajímavých okamžiků. Za prvé byla pozvaná do televizního pořadu, který je určen politikům nebo odborníkům na daná diskusní témata. Už pozvání manželek politiků vypadalo jako obrovská hloupost, protože manželky se přeci jen zvou do jiných typů pořadů. Když si tvůrci pořadu uvědomili, že manželky politiků nekandidují, nemají vlastní program a nenesou odpovědnost za politiku stran svých partnerů, nápad se, naštěstí, nekonal. Ale rytíři hradu Růže vyšli do boje za svou paní v plné zbroji. Bylo zjevné, že její účast byla vysoce žádoucí a zřejmě hrála větší roli, než se zdálo.

A krátce nato se Petra Paroubková sešla s Petrem Nečasem a skutečným šéfem strany Věci veřejné Vítem Bártou. Byla to prý neformální schůzka, absolutně apolitická a nezajímavá. Pochybuji, že si pánové povídali s Petrou o výhodách látkových plen a vhodné stravě pro batolata. Spíš to vypadá, jako by na neformální setkání byla vyslaná jako schůdnější alternativa svého konfliktního manžela. Ze zprávy vyšlo najevo, že má Petra Paroubková mediálního poradce, kterým není nikdo jiný, než Jaromír Soukup.

Tisková mluvčí, mediální poradce, dítě jako mediálně vhodný doplněk plně zaměstnané ženy, která se rozhodně nemíní zastavit. Kam míří? To ví jen ona a ona to ví zcela jistě, protože svůj osud neponechává náhodě. Její život vypadá jako velice dobře promyšlený scénář úspěšného trháku. Když odstraní slabiny, jako psaní blogu, který připomíná středoškolské hodiny slohu a když si bude dávat pozor, aby se jí nezatočila ve výšce hlava, může ještě překvapit. Minimálně tím, že jednou hravě vyhodí figurku svého manžela před domečkem.

Milada Střítezská

Poslední články autora

Aleš ChalupníčekReaguji trochu pozdě,11:4324.5.2010 11:43:20
dr.med.cerny, obcan EU , Stuttgartmila pani Stritezska22:3220.5.2010 22:32:09
UdivenýCo Petra,22:1520.5.2010 22:15:06
Evaamiciozni, chytra a dama?19:3220.5.2010 19:32:55
Jirka B.Jestli je P.P. česká Hillary,19:0520.5.2010 19:05:25
NaďaChcete říct, že18:4720.5.2010 18:47:58
Milan JirásekAno, ano.To platí všeobecně:17:4620.5.2010 17:46:28
MirekNo to jsou dedukce!16:5820.5.2010 16:58:27
vilčekTo MS16:3220.5.2010 16:32:09
NULIKurňa, Milado,16:3120.5.2010 16:31:08

Počet příspěvků: 12, poslední 24.5.2010 11:43:20 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.

Milada Střítezská

Milada Střítezská

zde nehodlám psát ani biografie čínských herců ani recenze na čínské filmy, ani anotace ke knihám, ani kapitoly z dějin umění...

Narozená v Praze, vychovaná na Hollarce, ovlivněná knihami, zamilovaná do Eca, Borgese,Paviće, Frosta, Carpentiera a Karáska, udivená ze světa, člověka, historie, kultury a mnohdy i vlastní rodiny, pořád věřící, že je důvod k optimismu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky